Život zachraňující čtyřkolka – Suzuki Swift 1.0

Měl jsem těžké dva týdny. Bylo hodně dojíždění a přenášení věcí. Mezitím moje oblíbené BMW odpočívalo v čerpací stanici a zvyšovalo si účet.

Hardy šel k lékaři s podezřením na řemenici, ale ukázalo se, že trpí vlekoucím se problémem s hlavou válců. Zrovna když se zdálo, že se tento problém zlepšuje, byl mu diagnostikován natažený rozvodový řetěz…

Takže, když jsem se v trojúhelníku veřejné dopravy – chůze – cyklistika stávala čím dál sportovnější a trochu unavená z toho všeho pobíhání, hodila mi kamarád Pali do vzedmuté pěny života záchranné lano. Tím úžasným ořem, ztělesněním luxusu, příjemně dunícím elektrárnou, nebyl nikdo jiný než Suzuki Swift.

Všechno je relativní. V tu úterní noc, kdy jsem už pociťoval abstinenční příznaky z auta, jsem si toho malého Swiftu opravdu vážil. Otevřu dveře, nasednu, otočím klíčkem a jedu, kam chci… Najednou mě zasáhl fantastický vítr svobody.

Ale tady není posilovač řízení ani centrální zamykání. Hudba je kazetový magnetofon a adaptér na jack. Takže cestování v čase. Ale i tak se s tím jezdilo dobře. Malý tříválcový motor měl takový chlapský zvuk. A skvěle hýbal lehkým podvozkem. Auto je z roku 2001. Rez ho už kouše dole a u pravé věže, ale s trochou péče vám bude sloužit dlouho. Překvapilo mě sedadlo, krátkodobě je docela pohodlné. Spotřeba je zanedbatelná. Když se ale musely převážet kufry, museli jsme přejít na už hotové BMW, protože malá Suzi by zavazadla nepohltila. Sedan by tuto překážku jistě překonal.

Jaké je to řídit?

 Igazándi neočekává, že tato kategorie bude autem pro lov zatáček. Stylově a levně vás doveze z bodu A do bodu B. To dobře ví, na zbytek se nestojí za to ptát. Dalším pozitivem je japonská preciznost převodovky a ovládání. Myslím, že tak malá Suzi může být stále rozumným společníkem pro každodenní spěch, pokud omezíme naše potřeby argumenty cenové efektivity. A samozřejmě je o řády lepší než veřejná doprava, protože například člověk jen zřídka přijede pozdě na vlastní auto. Navíc, abyste se dostali rovnou domů, nemusíte se uchylovat k ozbrojenému únosu.

Aféra

Ale pak… V pátek večer jsem jel domů v malém tříválcovém autě. Přede mnou na pravém okraji jel skútr, když jsem měl možnost, předjel jsem ho indexováním a přejel do druhého pruhu. Ale když jsem zase couval, musel jsem kvůli zpomalující koloně aut okamžitě brzdit. Můj kolega jezdec na skútru to bral velmi vážně. Na semaforu ke mně přišel a ukázal na pravý palec. Nechápal jsem, na co naráží. Malá Suzi nakonec není tak skvělá. Tak jsem stáhl okénko a zeptal se, jak můžu pomoct. Řekl mi, že jsem ho předběhl a jak bych si užil, kdyby někdo předběhl mě a tak. Myslím, že byl jediný jezdec na skútru, který nikdy nekličkoval mezi čarami a nebezpečně nemanévroval, riskoval zrcátka a další maličkosti. Každopádně. O to ten večer nešlo. Jen jsem cítil, že tohle je pro Suzuki. Byl tam a učil ty malé mizerné Suzuki na svém skútru o objemu 50 ccm. Hodně věcí jsem přehodnotil. Každopádně, jestli jsem mu opravdu vjel do cesty, tak se omlouvám! Ale myslím, že jsem jen prudce uhnul a pak zabrzdil. Kdybych jel s tím BMW, asi by ho nenapadlo se předvádět, i když to taky není jisté.

Učení

Takže po tomhle žádám sebe i všechny ostatní řidiče, abychom se na nikoho nedívali svrchu na základě toho, co řídí! Na jednu stranu by mohl být převlečeným králem Matyášem, který právě teď řídí Daewoo Matiz, ale doma na něj čeká třída S. Na druhou stranu, pokud ne, tak tím lépe!

Když se vrátíme k kličkování koloběžek, myslím si, že pokud se koloběžkář pomalu a rozvážně pohybuje mezi auty a nepovažuje se za sanitku, budou to řidiči tolerovat. Ale pokud hrajete Talmácsiho na 70 cm, už tím pro mnoho lidí přepalujete pojistku a je to také velmi nebezpečné.

Kdybychom se k sobě mohli přistupovat s respektem, byl by to krásný svět. To se již stalo v mnoha západních zemích. Možná se tím směrem vydáváme i my.